[42] Kybernýři - Odpojeni

„Honem, musíme se stáhnout,“ křičela Jana v simulovaném bezpečnostním centru.
„Zkus, otevřít portál,“ navrhl Martin.
Jana otevřela virtuální klávesnici a marně po ní jezdila prsty. Nic se nestalo.
„Museli spustit fyzickej firewall,“ řekla, „nedostanem se ven.“
„Co teď?“ ptala se Monika.
„Budem pokračovat v práci a někdo se musí postarat o obrané systémy. Moni, zvládneš to.“
„Zkusím to!“
„Jani, zkus zatím obejít ten firewall.“
„Jdu na to!“
„Fajn, já si zatím budu hrát s těmi záznamy.“
„Ale dělej, za chvíli nás určitě vyčmuchaj hlídací psi.“
Martin už jenom přikývl a začal projíždět záznamy bezpečnostních kamer podzemních pater. Přepínal a pozoroval, jak muž v instalatérském couvá po šedivých chodbách. Poslední koridor končil ve prostorným vstupem.
„A je tady,“ křikla Monika, „tak pojď ty mrško!“
Simulační program převedl programy „hlídacích psů“ na virtuálního dobrmana, který nevypadal příliš mile. Vrčel, slintal, prskal a štěkal. Znělo to, jako když šlápnete na pokémona.
„Zkus nástrahu,“ radila Jana a dál pokračovala ve své práci.
„Už se na tom dělá.“
Monika vytáhla z kapsy fólii, načmárala ni ní kost a začala s ní mávat jako s muletou. Pes se na ní chytil. Pozoroval očima nakreslenou kostičku, olizoval se a vrtěl pahýlem useknutého ocasu.
„Můžeš mi to podržet,“ zeptala se Monika.
Jana přikývla, chytila fólii a Monika se přiblížila k psisku z boku. Sáhla mu na trup a otevřela ho jako kufr od auta. Místo vnitřností objevila zdrojový kód. Trochu se v něm pohrabala a pak psa zavřela.
„Dobrý, můžeš to schovat.“
Jana se na Moniku podívala, a když viděla, že se usmívá, tak fólii stočila a zastrčila do kapsy. Dobrman nezaútočil, ale místo toho se začal honit za zbytkem svého ocasu.
„Co jsi mu provedla, chudákovi,“ zeptala se Jana.
„Ale jdi, to ti přece dojde, ne?“
Jana zavrtěla hlavou, ale ne že by nevěděla, ale nad hloupostí programátorů, kteří vytvořili obranný mechanismus hlídacího psa. „Taková školácká chyba. Používat rekurzi ve takovým programu.“
„Za blbost se platí.“ usmála se Monika, „ten už nás obtěžovat nebude.“
Martin se odtrhl do práce a zeptal se Jany: „Co že mu udělala?“
„Vynechala podmínku v rekurzní funkci. Je to tak, ne? Moni?“
„Přesně.“
„To ses teda moc nevytáhla,“ žertoval Martin, „vždyť to bych zvládl i já.“
„Měl tě kousnout do zadku,“ oplácela Monika.
„A pak bysme se nabourali do kamerovýho systému EBIS a prohlídli si, jak se ti na něm dělaj modřiny,“ přidala se Jana.
„No jestli chcete, tak vám ho ukážu bez modřin.“
„Hele nemáš náhodou svoji práci.“
„Ty snad taky, ne?“
„Jo, taky jí dělám.“
„Já taky.“
Martin pokračoval v hledání, ale v místnosti, kam vcouval muž, kterého sledoval žádná bezpečnostní kamera nebyla, proto se vrátil k poslednímu záznamu z chodby.
„A do prdele!,“ vykřikl.
„Co je?“
„Na to se radši se nedívejte, je to fakt hnusný,“ řekl a sám se zelenal jak vodník Česílko.
Monika uposlechla, ale Jana se dál dívala na panel, na kterém pracoval Martin. Pustil záznamu kupředu a zvětšil ho kolem místa, kde stálo opřené staré špinavé zrcadlo. Zkusil obraz trochu zaostřit, aby se stoprocentně ujistil, že nejde jenom o zrakový klam.
V odlesku zrcadla viděl muže, kterého sledovali. Stál za zády dvou spoutaných mužů, něco vykládal. Střelil prvního do zátylku. Skácel se k zemi. Druhý se snažil utéct, ale místo toho padl spoutaný k zemi. Muž oddělal i jeho. Potom chytil nejdřív prvního a pak i druhého za nohy a odtáhl mimo obraz.
Kdyby nezapomněli při programování na základní lidskou potřebu, zvracení, Jana by asi pozvracela celou virtuální místnost. Takhle jen stála zlomená v půli a vydávala zvuky, které vůbec nezněly lidsky.
„Tak myslím, že tohle stačí, jenom to stáhnu a jdeme,“ prohlásil Martin a zasunul do virtuálního terminálu skleněnou destičku.
„Ale makej, zdá se, že jsem někoho naštvali,“ řekla Monika a ukázala na bezpečnostní stěnu.
Na jedné z obrazovek se objevila hlava Pittmana a nevypadala příliš nadšeně. Neslyšeli, co řval, ale určitě je nechválil za to, že se mu nabourali do jeho vražedného komplexu. Hodně lidí asi jejich zjištění překvapí a jednu úspěšnou televizi potopí. Jeho televizi.
Strážný se najednou přestal dohadovat s Pittmanem a zvedl se ze židle a vrhl se k serverům.
„Do hajzlu,“ zařval Martin, „jak to vypadá s tím firewallem, musíme honem zmizet.“
„Už to bude,“ řekla Jana a bylo pozdě.
Strážný odtáhl servery a vytahal z nich všechny kabely, protože nevěděl, který přenáší data do Sítě. Všechny až na přívody elektřiny. Trojice virtuálních hrdinů zatrnulo. Čekali, co se stane.
Nic, vše zůstalo tak, jako kdyby stále komunikovali s řídícím střediskem. Buď existuje jiné spojení, nebo jim v EBIS zapomněli něco zdělit.