[40] Kybernýři - Přítomnost

„Kostýmy?“ překvapila Milana jedna z cedulí. Opatrně vstoupil do místnosti, ale nenašel žádné maškary, ani nic, co by mu pomohlo. Na věšácích visely bílé kukly, maskáčové kombinézy a podobné pseudovojenské oblečení. Chvíli zajásal, že našel pořádnou zbraň, ale samopaly, které se jen tak válely v kartonových krabicích, byly všechno jenom atrapy. Nejistě zkontroloval zabavenou pistoli. Byl pravá.
S kostymérnou přímo sousedila další místnost, maskérna. Nic než obří zrcadla a šminky. Ta vedlejší ho však zaujala mnohem víc. Připravovali se v ní zvláštní efekty. Na pracovním stole ještě zůstala rozdělená něčí práce. Obyčejná vesta měla zespodu nalepené výbušné kapsle, které se ve filmu používají pro fingování střelby.
Pomalu do sebe všechno zapadalo, vojenské obleky, fingovaná střelba, ale Milanovi to vše secvaklo až teprve, když vyděl studio. Vešel do něj přímo z chodby, na kterou se vrátil z trikařské dílny. Najednou se mu začali vybavovat vzpomínky, které leželi kdesi hluboko.
Ta zeď.
Přišel k ní blíž, aby jí ohmatal. Patinovaná kulisa, nic jiného.
Ta zeď, tu přeci zná.
Otočil se ke stěně zády. Mířila na něj studiová kamera.
Ta zeď! Viděl jí v televizi. Před ní vždycky stojí únosci a vyhrožují zabitím. Nejednou už bohužel také stalo, že před ní někoho zabili. Zabili je doopravdy, nebo je všechno jen kamufláž. Trikové záběry z Barrandovských filmů.
Monika! Kde jenom je? Je někde tady. Jakoby cítil její přítomnost. Ne, to nemůže být jenom takový obyčejný pocit. Že by jí doopravdy cítil? Zavětřil. Nic. Polystyren a dřevotříska. Je to něco jiného. Víc intenzivního. Cítí... cítí... proboha, co to jenom cítí.
Náhle se vybavila z propasti vědomí nutkavá vzpomínka. Vystupuje z metra. Neví, proč jel právě na tuto stanici. Má odsud mnohem delší cestu než, kdyby vystoupil o jednu dříve. Stojí na nástupišti. Kolem něj vystupují další lidé. Strkají do něj a posouvají vpřed, protože jim překáží. Chvíli neví, co se děje, ale najednou mu to naskočí.
Ona je tady.
Určitě, je tady. Nevidí jí. Stojí tam, nehýbá se, ale ví, že jeho láska je tady.
Potom vykročí směrem k eskalátoru.
A ona?
Je tam. Sedí s kamarádkou na železné trubce, která chrání sloup před okopáváním. Před tím jí neviděl, protože mu ve výhledu zacláněla informační tabule. Ale stejně věděl, že tam je. Pozdravil jí na dálku, tenkrát spolu ještě nechodili. Usmála se a on odešel. Dávno na to zapomněl, tak proč si na to vzpomněl právě teď.
Vrátil se na chodbu a snažil se najít buď jí, nebo alespoň stopy po unesených novinářích. Snad ještě žijí. Budou někde poblíž místu, kde ukrývali jeho. Procházel chodbou a najednou na stěně rozblikalo modré světlo.
Kyberútok, toho by se dalo využít, pomyslel si.
Najedou se proti němu vyřítil muž v uniformě ochranky. Užuž sahal po Renatce, ale včas se zarazil.
„Sorry,“ zakřičel muž, když vrazil do Milana, a pokračoval dál.
Kyberútok přišel opravdu vhod. Jednou v SDS viděl cvičení, které se na něj připravovalo. Všichni z ochranky se seskupili kolem ústředních uzlů vnitřní sítě a hlavních serverů, připraveni okamžitě fyzicky odpojit počítače od Sítě, kdyby selhala softwarová obrana, ale to se stávalo jen málokdy.
No tak, Moni, kde si, přemýšlel Milan, vím, tady jseš, tak se ukaž. Pocit její přítomnosti sílil a dodával mu chuť přijít téhle věci na kloub.