[33] Kybernýři - Pěknej streg

Když prohlédl většinu souborů, začal se nudit. Zbývalo mu jen čekat, až se majitel opět připojí na Síť, ale to mohlo také klidně být až za rok. Nudil se a co víc, napadaly ho nepříliš veselé myšlenky. Jedna z nich se vtírala ze všech nejvíc. Myšlenka, která trápila většinu filozofů už po staletí, ale pro ně nic neznamenala. Pro Honzu ano.
Kdo vlastně je? Je jenom simulované tělo, které si šlo svou vlastní cestou, vždyť jak by ho mohlo jeho fyzické tělo ovládat, když nemá žádné spojení. Nebo snad v celém projektu šlo o něco docela jiného a on je psýché oddělená od skořápky, která putuje hlubinou Sítě. Tyto myšlenky ho unavovaly. Možná by ho i udolaly. Radši myslel na něco pozitivního. Myslel na Janu. Projížděl si všechny krásné vzpomínky, které na ní měl. Dokonce se mu podařilo tyto myšlenky extrahovat ze své paměti a tak si je přehrával jako film. K ovládání používal šachovnici stejně tak, jako jí používal při ovládání kamery v oddělení regenerace.
Když pozoroval její okouzlující obličej, úsměv, který září jako slunce, oči jako lesní mýtinu, nosík jako knoflík na manžetě, nemluvě o tělu bohyně, tak zapomínal na skutečnost, že stačí třeba jen obyčejný pád ze stolu, když neohrabaný majitel strčí počítač na zem, nebo se třeba rozhodne formátovat, to vše by pro něj znamenalo definitivní konec. Zbytečný konec, protože by nikdy nikomu nemohl zdělit stopy, které tady našel. Proto raději poslouchal její medový hlásek, který pro ostatní sice mohl chrčet jako cedéčko s megabitovým zvukem za sekundu, ale jemu zněl jako holodisk s gigabitovým kódováním a smích, který kdysi nazval Martin kašláním klokana na sněhu, mu připadal jako hlas meluzíny zpívající za chladných podzimních večerů.
Když tam tak seděl na vymodelovaném křeslu a díval se na vlastní vzpomínky, pohrával si s hlavolamem od dědečka a snažil se tu proklatou ježatou kouli dostat ven z válcové klece. Samozřejmě, že znal staré známé pravidlo o tom, že musí nejdelší osten protáhnout nejširší mezerou, ale jak měl poznat, který osten je právě ten nejdelší a která mezera je právě ta nejširší.
Myslel si, že mu bude trvat věky, než se mu to podaří, ale nakonec mu stačili necelé tři dny, když se během projíždění záznamů na disku najednou uvědomil, že svírá ježka v jedné ruce a klec v druhé a že obě končetiny jsou nějak podivně daleko na to, aby ostnatá kulička stále ještě vězela ve svém vězení. Když už se mu jí podařilo vydolovat ven, napadlo ho, jestli náhodu také neukrývá plán na sestrojení létajícího stroje tak, jak o tom psal muž jménem Foglar.
Roztočil kuličku, ale místo nalezení motáku se svět kolem něj zavlnil a on se ocitl v temné uličce. Kočičí hlavy smáčel nedávno déšť, a tak málem uklouzl, když vykročil vstříc lucerně na rohu, která osvětlovala tajemnou zídku modravým světlem. Pěknej streg, pomyslel si Honza, když si uvědomil, že právě spustil simulaci, kterou mu přichystali Pat a Mat.